Kozí horky a já.Osobní příběh vinaře Bronislava Vajbara.

Kozí Horky jsou jednou z největších vinařských tratí v Rakvicích. Jako malý kluk jsem tam chodíval spolu otcem. Já jsem si, coby osmiletý kluk, ve vinici hrával a otec pracoval. Jak jsem dorůstal, z hraní byla občasná výpomoc.  Rád jsem vynášel ostříhané réví, které jsme na okraji vinice zapálili a do žhavého popela jsme si hodili pár syrových brambor. Dodnes cítím chuť i vůni pečených brambor, i když už uběhlo pár desítek let. Patří to k mým krásným zážitkům z dětství. V době vinobraní jsme do vinice Kozí horky chodili všichni, kdo měl ruce a nohy, sbírat hrozny. Nebylo to úplně bezpečné, vinohradnické nůžky jsou velmi ostré a rodiče trnuli, abychom se nestřihli do prstů.

Ještě jeden zážitek z dětství mám spojený s Kozími horkami.  Jako malý kluk jsem na ní jezdil na kole -  bylo to do kopce, takže jsem to měl, coby mladý cyklista, místo tréninku. Zpět domů vedla cesta pouze z kopce, takže člověk, unavený těžkou fyzickou prací, krásně přijel domů, aniž by musel šlápnout.

Postupně jsem dorůstal a práce ve vinici pro mne bylo stále více a více. Ve chvíli, kdy otec usoudil, že mám dostatek síly v rukách, dostal jsem motyku a chodili jsme ručně okopávat mezi keři trávu. Tato práce byla velice namáhavá. V tu dobu jsem zjistil, že je mnohem lepší dělat na vinici zelené práce. Já jsem se na Kozích horkách naučil veškeré práce spojené s vinicí - vynášení réví, zastrkování, okopávání, stříhání vinice a sběru hroznů. A také první zkušenosti s ochutnáváním a výrobou vína byly spojené s touto vinicí a tratí.

Na vinici chodíme dodnes. Keře už jsou přibližně 30 let staré a já pořád oddaluji její vyklučení a vysázení nové, protože na ni mám krásné vzpomínky z dětství. Ty se dnes, spolu s láskou k vínu, snažím předat svým synům.

Na vinici jsou vysazeny různé bílé i modré odrůdy vedle sebe. Stala se tak učebnicí pro několik generací, které tu mohli pozorovat různé doby rašení a dozrávání rozdílných odrůd. Zastavte se na ní, až pojedete okolo. Určitě stojí za to!